Z Jablonce jsme, co to dalo, valili do Prahy na Folču, abychom v 20.30 stíhali náš vlak z vršovického nádraží směr Nová Ves pod Pleší. Po závodech se sice většinou jde domů, ale „NĚKDO“ asi týden předtím vymyslel, že by tam byl vhodný bod startu našeho nočního pochodu přes brdské vrchy do Řevnic. Na tuto akci jsme se z neznámých pohnutek velmi a velmi těšili a jak se ukázalo, ne zbytečně. Pochod nočním lesem s čelovkami z kopce do kopce má neočekávatelnou atmosféru, kterou těžko někdo zapomene do konce života. Jsem i trochu rád, že můj konec není tak daleko jako našich svěřenců a na rozlámané tělo budu vzpomínat odhadem už jen asi tak maximálně dvacet, pětadvacet let, oproti těm 70 či 80 co mají před sebou mladí. S Mírou Jelínkem jsme usoudili, že my neseme každý na zádech ještě navíc dalšího sebe sama a že jsme úplně největší hrdinové. Ale je to jen náš názor, nicméně nám stačí.  K nástupu pochodu v obci Nová ves pod Pleší jsme se seřadili před tamní restaurací, která nám v 22.00 polo-ochotně poskytla za úplatu 16 limonád a 4 piva, k čemuž se, z nám neznámého důvodu v okamžiku přípitku spustil naprosto originální ohňostroj. Buďto fakt souhra náhod, nebo je mezi námi skrytý snob a zbohatlík a chtěl v utajení způsobit dětičkám radost. Tak či tak, mělo to koule. Ziťák st., těsně před tou slávou, trval na tom, že si zblízka prozkoumá místní náves i s kapličkou (kdoví proč) a tím to bylo v kupě a od té chvíle převážně jen do kopce. Po nějaké době jsme dorazili do obce Kytín, která už z kopce vyzařovala v jednom bodu silným světlem. Po příchodu na místo se ukázalo, že tamní pivovar je ještě v době kolem půlnoci v provozu a přijímá hosty. To bylo jak na zavolanou, další limonádičky a čtyři pivíčka na posilněnou přišly vhod a zároveň to ale byla poslední oáza před nástupem do kopcovitého hvozdu Brd. Trochu v těch kopcích bydlím a znám je, ale v noci jako by tam jeden nikdy nebyl. Konec konců partyzáni věděli co dělají, když si to tam vybrali, byť půl hodiny autem od Václaváku. Jako na Šumavě. A do kopce. A taky z kopce. Těžko říct co bylo lepší. Ale z kopce v suti taky zážitek a pod heslem: „Žlutá je dobrá!“ jsme tuto barvičku stopovali strom od stromu, protože na jejím konci mělo být řevnické nádraží. S vlakem. Nádraží tam nakonec po všech promotávkách, podkluzech, řadě nepublikovatelných slov apod. bylo. Vlak už ale ne. Všechno špatné je i k něčemu dobré (prý…) a tudíž jsme objevili, že za jistých okolností a v určitých stavech se začne čekárna nádraží měnit v útulnou ložnici a místo bezpečí. Trochu jsme pochopili ty řeči o vedru v poušti a fata morgáně s palmou a jezírkem, když už chodec nemá z čeho brát. Seknul s sebou každý kde bylo volno a během pěti minut bylo totálně usnuto. V půl páté se přistavil na první kolej vlak s neuvěřitelně pohodlnými sedačkami a vlídnou paní průvodčí. Pochválila naše dětičky, že jsou tedy borci, když tak brzy ráno vyráží na výlet a nedřepí doma u počítačů. Uvedli jsme jí do reality, že nikam nevyrážejí, ale snaží se odkudsi vrátit. A taky to nakonec byla mamina od judisty, takže měla pochopení. Na hlaváku jsme stihli během dvou minut přestup na motoráček do Vršovic a v 5,30 jsme vkročili do náruče Folimanky a jejích měkoučkých žíněnek, které ve spojení s našimi spacáky připomínaly Hilton. Neuvěřitelná úleva a štěstí s okamžitým pádem do limbu…konec pochodu…teď už to bude jen ve skladu vzpomínek zrát a mladší účastníci se budou při vyprávění historek po dvaceti letech (rozhodně ne v hospodě) dohadovat, kdo to tenkrát vymyslel. Snad budou vzpomínat rádi a ne úplně ve zlém:-)!

Šifra: Vymyslel to SJINE, děti…! A od Folči přes nádraží Vršovice..tam a zpět cca ke 20 km.

Foto: P. Mitkov, Š. Polnický, T.Jeník